6. 5. 2011

Hloupé omluvy pirátství

Rád bych se vyjádřil k některým výmluvám, kterými piráti omlouvají své jednání. A to především ohledně pirátství komerčních her. Pirátství je neomluvitelné. Je to krádež, špatné a nečestné jednání. A kdo se ho dopouští, měl by to vědět a ne trapnými výmluvami uklidňovat své svědomí. Mezi takové hloupé výmluvy patří:

  • Pirátství není krádež, když si stáhnu kopii, nikomu nic nechybí
  • Pirátství je prospěšné, je to propagace titulu zdarma
  • Vývojáři kašlou na hráče, kašlu na ně a stahuji
  • Vydavatelům jde jen o prachy, kašlu na ně a stahuji
  • Každý krade, je to normální
  • Já si jenom hry zkouším, ty dobré kupuji
Abychom pochopili co je na pirátství špatného, je potřeba porozumět, jak a proč komerční hry vznikají a co to obnáší, než se dostane ke koncovému uživateli. A to především z ekonomického hlediska. Protože tvorba komerčních her je byznys a je to obživa pro mnoho lidí, které pirátství ohrožuje.

Aby vznikla videohra, musí ji někdo naprogramovat. Bez toho to prostě nejde. Dříve to bylo docela jednoduché a úspěšné hry vytvářeli i samostatní jedinci. U nás například František Fuka. Ale jak rostl výkon hardware, zvyšovaly se i nároky na technickou kvalitu hry. Dnes je vyžadován profesionální dabing, filmové střihy, reálné animace postav, profesionální hudbu, kvalitní příběh, co nejdokonalejší grafiku a tak dále. A takovou hru dovede vytvořit jen rozsáhlá skupina specializovaných profesionálů. Obvykle ji nazýváme vývojové studio, nebo jen vývojáři. A nejsou to jen programátoři a grafici. Ani zdaleka ne. Pokud si má člověk vytvořit vztah k postavám, je potřeba je propracovat do detailu a tak tam nacházíme třeba i scénáristy nebo dokonce vlasové designerky, kostymérky, odborníku na zbraně nebo bojové umění a podobně. A ti věichni berou plat. Dnes se tvorba hry z produkčního hlediska zas až tak moc neodlišuje od tvorby filmu.

Vytvořit takovou hru trvá něklik let a je to proto nesmírně nákladné. Stoji to desítky milionů dolarů, tedy stovky milonů korun. Zkuste si představit tu částku, stovky milionů korun. Tyto peníze musíte do tvorby hry investovat ještě před tím, než ji začnete prodávat. Nepřekvapí, že např. začínající vývojové studio na něco takového finance nemá. A dnes je to nad poměry i starých úspěšných studií. Například slavné idSoftware nedávno ztratilo svou nezávislost, protože nebyli schopni sami ufinancovat náklady na vývoj Rage.

A to není jediný problém. Vzniklou hru je potřeba dostat ke koncovým uživatelům a prodat jim ji. Ani to není nic jednoduchého. Kromě technických aspektů distribuce hry jsou tu aspekty i marketingové, protože V dnešní době paltí, že není ani tak problém něco vyrobit, jako spíš prodat to. Produkt je potřeba dostat do nějaké distribuční sítě i do podvědomí uživatelů. Náklady na reklamu dnes rovněž dosahují obrovských nákladů a i když se zdají zbytečné, nejsou. Bez ní by se hra prodávala daleko hůř. Reklama i přes své náklady zvyšuje výnosy z prodeje. Ale musí se to umět a proto i na tuto činnost existují specializované firmy plné odborníků se znalostí rozličných trhů.

To už jsou dvojí vysoké náklady, na tvorbu a na distribuci produktu. Je potřeba ještě někdo, kdo tyto peníze má a je ochotný je do vývoje her investovat a nést riziko případného neúspěchu. Teoreticky by si vývojáři mohli zkusit půjčit u banky, ale pravděpodobně ani banka ani vývojáři by takové riziko nebyli ochotni nést. Ten někdo je investor. A investor samozřejmě hodně mluví do toho, jaká ta hra má být a kde a jak se bude distribuovat. On to financuje a on nese hlavni riziko ztráty a neúspěchu.

Z toho pohledu působí směšně tvrzení některých pirátů, že by rádi zaplatili vývojářům, ale nechtějí platit vydavatelům, kteří ty hry financují. Proč jako?

Investor může být kde kdo, pokud na to má peníze. Ale z důvodu minimalizace rizik je dobré, když se investor v tomto byznysu vyzná a orientuje se na tento typ investicí. Proto se postupem času vynořily firmy, které se na tuto činnost orientují. Jsou do toho tak vtažené, že často vlastní slavné herní značky a vývoj příslušných her dávají vývojovým studiím na zakázku. Tyto firmy mohly vzniknout jak z vydavatelů, tak z nejúspěšnějších vývojových studií v pravěku herního byznysu, pokud měly tyto ambice.

Někdy to může i trochu skřípat. Například když vývojáři chtějí udělat co nejlepší hru bez ohledů na náklady a návratnost vložených prostředků (rozuměj utratili už všechny peníze, vyčerpali rozpočet a titul ještě není hotový). A nebo když naopak investorovi dochází prachy a nutí vývojáře vydat nedokončený produkt. Také některým vývojářům může přirůst k srdci značka na které léta dělají i když patří investorovi a z toho pak vznikají různé více či méně medializované třenice a demonstrativní odchody.

V oboru panuje velká konkurence, je to tvrdý byznys o velkých penězích a žádné velké chyby se nepřipouští. Všichni dotčení mají shodný cíl, být úspěšní a vydělat na tom. A k tomu potřebují přízeň hráčů. Tedy lidí, kteří kupují hry. Ač se to někomu nezdá, žádný rozumný vývojář ani investor nekašle na přání hráčů. To ale neznamená, že jejich kroky jsou v souladu s přáním všech hráčů. Buď tato přání jsou nereálná nebo jsou to přání sice hlasité, ale malé skupinky náruživých hráčů, kteří jednoduše tahají za kratší slámku a přednost se dává sice mlčící, ale platící a podstatně větší skupině casual hráčů.

Že jim jde o prachy? Jasně že jo. Je to byznys. Komu by nešlo o prachy, když do něčeho investuje stovky milionů korun. Na tom není nic špatného, co bychom jim mohli a měli vyčítat. Chovají se tak, aby maximalizovali zisk. Ale k tomu patří i to, že naslouchají potřebám hráčů. Pochopitelně především těch mainstreamových. Hardcore hráčům se naslouchá taky, ale jen když to není nepřiměřeně drahé a když to není v rozporu s potřebami mainstreamu. Prostě když to má ekonomický přínos. Je nutné se smířit s tím, že do herní scény nastoupil konzum. Takový je byznys a je to nevyhnutelné. Postihlo to sport, hudbu, film, umění vůbec.

Komu se to nelíbí, ten se může poohlédnout po alternativní scéně. Ale musí se oprostit od povrchních požadavků mainstreamu typu technicky dokonalá grafika a filmové zpracování. Je to drahé a alernativní scéna to jednoduše nedokáže ufinancovat. A také nemá prostředky na marketing, nedokáže vás oslovit, nestrčí vám své produkty až pod nos, musíte si cestu k nim nalézt sami. Právě alternativní scéna dobře ukazuje, že náklady na marketing nejsou promrhané. Kvalitní marketing je pro úspěch her stejně tak důležitý, jako kvalitní práce vývojářů.

A tímto se dostáváme k financování software. Software nefinancují investoři, ti jenom své finance půjčují, aby software mohl vzniknout. Investoři očekávají, že se jim ty stamiliony vrátí zpět, nejsou to mecenáši. Ale může nás těšit, že to co získají zpravidla zese investují do dalších her. A nám z toho vyplývá, že Software financují jeho uživatelé. Jestliže náklady na hru jsou stovky milionů korun, musí je zaplatit hráči. Je pravda, že udělat kopii programu prakticky nic nestojí, ale neznamená to, že ta kopie software nemá žádnou hodnotu. V každé kopii software jsou rozpočítány náklady na jeho vytvoření.

Hráči platí za možnost hru hrát. Tímto platí za práci vývojářů, za práci distributorů, za práci marketingových pracovníků i za práci investora, který nese největší riziko. Upozorňuji, že podle základní listiny lidských práv a svobod má každý právo na odměnu za svou práci. Jestliže vědomě a dobrovolně využíváme něčí práce, jsme povini mu za ni poskytnout žádanou odměnu. A je to tak správně. Kdo to chce zpochybnit s ohledem na vlastní práci a odměnu za ni? 

Zdůrazňuji, platí se za práci, ne jen za materiál. Proto je falešný častý argument pirátů, že ukrást rohlík v obchodě je špatné, protože ten někomu chybí, ale hrát pirátskou kopii hry nikoli, protože nikomu nic nechybí. Chybí právě ta odměna za práci, kterou jsme povinni zaplatit. Někomu nezaplatit za jeho práci je krádež. Pirátstvím se tak dopouštíme nejen porušování autorských práv, ale de facto i krádeže. Alespoň v morální rovině. Protože de iure není krádež ani ta krádež rohlíku, je to jen přestupek. A že právníci krádeže rozdělují na různé trestné činy typu daňový únik nebo zpronevěra ve kterých se nevyskytuje slovo krádež na tom nic nemění. To byla jen poznámka pro ty, co rádi slovíčkaří bez zalosti podstaty věci.

Těm co to nechápou to rád vysvětluji na příměru kadeřnice. Když se nechám ostříhat a odejdu bez placení, tak kadeřnici také okradu, přesto že jí nic hmotného nechybí. Jenom odvedla nějakou práci se kterou měla nějaké náklady. Pro krádež není rozhodující, zda něco hmotného chybí.

Zajímavá je otázka cenotvorby her a podobných produktů. Projevují se zde trochu neobvyklé jevy. Za prvé nelze předem říct, kolik kopií hry se prodá a jaká je tedy minimální nákladová cena kopie. To samozřejmě trochu stěžuje práci marketingu. Ale ne moc, protže v tržní ekonomice se cena neurčuje od nákladů, ale od poptávky. A s tím souvisí druhý jev. Přestože hry mechanicky nestárnou, tak zastarávají morálně (snižuje se poptávka) a tím v průběhu času klesá jejich cena. Cena hry tak není pevná, ale závislá na stáří hry a časem klesá. To že je cena z počátku vyšší a potm nižší není nenažranost vydavatelů, to je přirozený důsledek ohodnocení hry trhem, tak funguje tržní ekonomika, je to přirozené a správné. Tohle nutí vývojáře dělat hry lepší, aby to hráči nemohli vydržet a kupovali hry za vyšší cenu.

A teď by mělo být už jednodušší představit si dopady pirátství na herní průmysl i pochopit aroganci a hloupost řady pirátských výmluv.

Například že pirátsví her je prospěšné, protože se tím rozšiřuje povědomí o hře. Je to jakési "placení" reklamou zadarmo. Představte si, že by vám někdo nezaplatil za vaši práci a ještě by měl tu drzost tvrdit, že to dělá pro vaše dobro, že vás tím propaguje a máte být rádi. To je opravdu vysoká míra arogance. Vysokonákladové hry s s kvalitním marketingem tuto "podporu" pirátů nepotřebují a přesto se kradou o sto šest. A jaké překvapení, alternativní scéně piráti nijak nepomáhají.

A dokonce i kdyby náhodou pomáhali, je to špatně. Marketingové rozhodnutí (kam spadá i rozhodnutí šířit nějaký titul zdarma) spadá do kompetence vlastníka majetkových práv ke hře (pro neznalé, hráč který si hru koupí je vlastníkem licence hru nějakým způsobem používat, nikoli vlastníkem majetkových práv). Vlastník nese riziko špatného rozhodnutí, proto o tom nemůže rozhodovat nikdo jiný než on. Vám by se také nelíbilo, kdyby někdo rozhodoval za vás a vy jste nesly případné následky. Zvláště když se to týká investice ve stovkách milionů korun, že?

A špatné je to ještě z jednoho důvodu. Občas člověk váhá nad nějakým jednáním, zda je správné, nebo nikoli. Existuje taková jednoduchá pomůcka, která to pomůže rozlousknout. Stačí si zkusit představit jak by to dopadlo, kdyby to dělali všichni. A jak by to dopadlo, kdyby všichni hráči do jednoho "platili" pirátskou propagací her a nikdo nedal ani korunu? Co myslíte? A jak by to dopadlo, kdyby všichni hráči za hry které hrají platili penězi a nikdo je nepirátil?

Co myslíte, že vede k lepším výsledkům a co potopí vývojáře i investora? Které jednání je správné? Kdo z vás by chtěl makat několik let bez jakékoli odměny? Nerovná se to otroctví? Není to horší než otroctví? Pán se otrokovi staral alespoň o nějaké živobití. Zkuste se chovat čestně a správně. A jestli to nedokážete, tak podléháte nízkým pudům, lakomství, bezohlednosti, chtíči. Jste nečestní a nemáte morální zábrany. Parazitujete na slušných lidech, kteří nekradou. A neomlouvejte to trapnými výmluvami o pomoci vývojářům.

To samé v bledě modrém je obhajoba pirátství jako zkoušení demoverze. Řada pirátů svůj čin omlouvá tím, že si hru jenom zkouší, aby věděli, zda si ji mají koupit. Rád bych věřil, že si hráči zkusí zahrát 15 minut a pak hru buď koupí nebo smažou, ale nevěřím. Je moc jednoduché si zahrát celou hru a pak říct, no dobrý, ale vlastně nic moc, za to peníze nedám. Ochota koupit si hru po dohrání se přirozeně rapidně snižuje, pokud nemá multiplayer, jenž lze hrát jen s originálem. Jak se říká, příležitost dělá zloděje a PC platforma je toho důkazem. Na ní je pirátství nejsnazší a tak u her dosahuje míry až 95 %. Že by oproti konzolím bylo na PC tolik her horších? Nebo se na PC sdružuje mravně pokleslá cháska? Ne, to je jen tou příležitostí, vůči které je málo kdo oddolný.

Kdo nesouhlasí, nechť mi vysvětlí, proč se neliší míra pirátství u her s demem i bez dema? Například pan Vávra, který stál za vývojem Mafie 2, odhaduje míru pirátství tohoto titulu na PC na 95 %. A tvrzení, že jde o blbou hru, kterou si každý zkusil a nikdo nechtěl, neobstojí. Tato hra měla demo pro všechny platformy. Tak proč se tak krade? Ne, absence dema je výmluva. Přítomnost dema nesnižuje míru pirátství a hry se nepirátí kvůli nepřítomnosti dema.

A dokonce, i když si někdo po upirátění hru koupí, tak si ji kupuje zpravidla později za už sníženou cenu. Hraje tedy exkluzivní drahý titul a platí za něj výprodejovou cenu jako za morálně zastaralý titul. I to je podvod a nečestné jednání. Ani já nejsem ochoten platit plnou cenu za všechny hry. Ty méně lákavé tituly si prostě kupuji později, až jejich cena klesne na pro mě přijatelnou hodnotu. A do té doby si jednoduše počkám. A pokud je nějaký titul tak moc dobrý, že někdo to čekání nemůže vydržet, tak by za něj měl zaplatit plnou cenu. Tak tvůrce příslušně odmění a motivuje k tvorbě obdobně kvalitních titulů.

A opět platí, pokud se tvůrce rozhodne dát hru předem na vyzkoušení, má k tomu různé marketingové nástroje. Může vydat demoverzi, může hru vydat jako trialware nebo shareware. Může hru vydat jako freeware a požádat o dobrovolné příspěvky. Pokud se rozhodne z nějakých důvodů tyto marketingové nástroje nevyužít, není správné toto rozhodnutí obcházet pirátstvím. Buď se tomu přizpůsobíme a zkusíme se spolehnout třeba na recenze, vyzkoušíme ji v nějaké videoherně nebo u kamaráda. A nebo prostě a jasně řekneme, tak to ne, za takových podmínek si hru strč tam kam slunce nesvítí, já dám přednost konkurenci. Protože řada titulů k odzkoušení je.

Jít ke konkurenci je ze všech řešení nejlepší, protože tak snadno přimějeme tvůrce vydávat dema. Pirátství demotivuje vydavatele vydávat dema. Protože vydat demo jsou další náklady navíc a při tak vysoké míře pirátství tyto náklady nepředstavují možný výnos, ale jistou ztrátu. Nijak pozitivně hráče nemotivuje a neodráží se to v prodejích. A pak se divme, že mnozí na vydávání dem rezignují. Vychcaní vydavatelé? Ne, jen důsledek pirátství. Přitom je to tak snadné. Na PSN vychází hodně her a řadu z nich lze předem vyzkoušet. A já preferuji ty, které si mohu vyzkoušet. Kdyby se lidé chovali racionálně, tak prostě nekoupí titul bez dema , koupí jen ty s demem, a v tu ránu budou všechny hry s demama. A nebo o dema není zase až tak velký zájem, jak se snaží tvrdit piráti a pak je pochopitelné, že není ochota je financovat. Celé je to jen o ekonomickém přínosu.

Další argument je, každý někdy něco někdy ukradl, je to normální. Ano, asi každý někdo někdy něco ukradl, ale není to správné a možná je normální někdy něco ukrást, ale rozhodně není normální krást prakticky všechno. Míra pirátství dosahuje 95 %. To není normální. Ano, i já se svými ostrými výhradami proti pirátům nemám čisté svědomí.

Hry hraji od dětstí, začínal jsem už na Didaktiku v době, kdy se v našem postsocialistickém Československu hry ani neprodávaly. Tehdy jsme si hry běžně měnili mezi kamarády a nahrávali na kazetách. Tehdy jsem o tom vůbec nepřemýšlel a myslím, že se o tom ani nemluvilo. Nebyl internet v novinách se o tom moc nepíše dodnes, natož tehdy. Není to omluva, jen vysvětlení. Ač nevědomé a neúmyslné, pořád to bylo špatné jednání, které nelze obhájit. Přemýšlet jsem o tom začal až později, když jsem přestal být dítě, pochopil a začal kupovat hry, to už pro DOS. Tehdy jsem byl za úplného exota, nedělal to nikdo jiný. Dnes už je to lepší, ale ne o mnoho.

Ano, každý někdy něco uradl. To neznamená, že je to správné. Není to oprávnění pro jiné něco takového dělat. Navíc úmyslně. Nelze se na to vymlouvat, nelze se tím obhajovat. A vždycky je čas se nad tím zamyslet a přestat. Nevěřím, že by dneska někdo nevěděl co je to pirátství a nechápal proč je špatné. Minimálně nikdo, kdo to dočetl až sem. Pirátství z nevědomosti není dlouhodobá záležitost, osvěta je dnes silná. V naprosté většině případů je dnes pirátství úmyslné vědomé nečestné jednaní. Špatné jednání, i když si to mnozí nechtějí připustit.

Krást prakticky bez rizika je tak lákavé, za to trocha sebeklamu stojí. Ale stejně, tam někde hluboko v potlačeném podvědomí víte, že to není správné. Víte, že kdybyste stáli na druhé straně barikády, kdyby to byla vaše obživa, tak by vám to vadilo. A víte, že byste neměli dělat to, co byste nechtěli, aby dělali ostatní vám.

Pirátství není projev boje proti něčemu, to je sebeklam. V tržní ekonomice se nebojuje krádeží, ale tím, že se dává přednost konkurenci. Pirátství je projev buď hlouposti a nebo slabé vůle. Slabé vůle vůči vlastní chamtivosti a bezohlednosti, slabé vůle k čestnému chování. A smutné je, že takového jednání se lidé dopouští jen kvůli zábavě.